Soudnička

Už to slovo samotné: soudnička. Je typicky české a roztomilé, podobně jako například sloupek nebo rozhlásek, tedy další žánry, se kterými se soudnička potkávala na stránkách novin. Právě tam totiž vznikla, a to více než půlstoletí předtím, než dostala toto své označení. Dnes už není možné zjistit, co je pravdy na tradovaném tvrzení, že autorem pojmenování je básník František Halas, každopádně na slovo soudnička narazíme nejdříve v závěru dvacátých let, kdy byl žánr na svém vrcholu.

Na této stránce bych chtěl zrekapitulovat její vývoj, poukázat na charakteristické znaky. Výhledově bych se chtěl věnovat také publikacím na toto téma a soudničkovým autorům a jejich vztahu k žánru.

Pravěk soudniček

Vraťme se tedy na začátek. Pomineme-li dávné zpěváky kramářských písní (které mají se soudničkami vlastně hodně společného), můžeme za prvního soudničkáře s nadsázkou označit už patrona české žurnalistiky Havlíčka Borovského. Ten ve svých novinách Slovan v roce 1850 volal mimo jiné po zpřístupnění soudních jednání veřejnosti, protože „co je šeptem, to je čertem.“ Poukazoval na pozitivní příklad v hlavním městě Rakouska-Uherska (viz obrázek).

Právě tento étos utužování morálky nebo šíření právního povědomí byl zpočátku typický i pro novinovou rubriku Ze soudní síně. Ta byla od roku 1862 pravidelnou součástí deníku Národní listy (který začal vycházet z popudu věhlasných obrozenců Riegera, Palackého a dalších teprve rok předtím). V počátku šlo o zpravodajsky suché informativní texty, shrnující dané líčení, jak dokazuje i zřejmě první text, který v rubrice vyšel, a to 13. dubna 1962.

Nejpozději s nástupem prvního jménem známého soudničkáře Františka Šimečka do Národních listů v roce 1870 se začal rodit onen specifický žánr, kombinující reálný soudní případ s uměleckou licencí a často až beletristickým pojetím. To sice působilo určité kontroverze, a nakonec možná stálo nemocného Šimečka místo, už ale nebylo cesty zpět. Čtenáři si tyto texty rychle oblíbily a stejně tak autoři, mezi které patřil v Národních listech souběžně s Šimečkem i Jakub Arbes, později v závěru 19. století ještě Ignát Hermann.

Svou „soudní síň“ musely mít i všechny další deníky, které v uvolňující se atmosféře závěru Rakouska-Uherska vznikaly. Například v Národní politice to byl dnes spíše zapomenutý humorista a hudební kritik František Karel Hejda. Nezmiňuji ho náhodou, právě jemu totiž v roce 1904 vyšla pod názvem Ze soudní síně zřejmě první knižní sbírka soudniček. Skutečnost, že ji s krátkými odstupy následovaly další dva díly svědčí o popularitě, stejně jako o trvanlivosti těchto textů, psaných přitom původně pro denní tisk.

Zlatý věk soudniček

K největšímu rozmachu české novinařiny (a ruku v ruce s tím i české soudničky) došlo po vzniku první republiky, zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Tehdy se žánru věnovali například Jaroslav Hašek, Eduard Bass, Bedřich Golombek, Edvard Valenta, František Gel, Jiří Červený, František Flanderka, Ivan Suk, Karel Konrád, Josef Trojan a zejména Jiří Dréman, Karel Poláček, Rudolf Těsnohlídek a František Němec. Soudniček tehdy vycházelo například v Lidových novinách i kolem deseti denně a protože v období prázdnin bylo o případy nouze, řada z nich byla úplně vymyšlená. Některé zase vznikaly rovnou pro knihy a na dodnes čtené dobové literatuře mají nezanedbatelný vliv:

Pravidelná návštěva soudních síní, odposlouchávání specifického projevu obžalovaných a svědků (právě živé dialogy patří mezi typické prvky soudniček) a pozorování rozličných lidských charakterů a jejich pohnutých osudů totiž ovlivnilo i další literární tvorbu soudničkářů. Karel Poláček například rozpracoval soudní případ, jehož jednání byl přítomen, ve svůj první „vážný“ román Hlavní přelíčení. Soudničkami významně ovlivněné jsou Povídky z jedné a druhé kapsy Karla Čapka (zejména povídka Poslední soud), stejně jako výrazně pozdější série Panoptikum Jiřího Marka, známá ze seriálového zpracování.

Některé soudničky byly spíše anekdotickými historkami, právě v období dvacátých a třicátých let ale můžeme vysledovat i určitou senzacechtivost a snahu šokovat, která se setkávala s kritikou mravokárců. Čapkovo zamyšlení z knihy Marsyas se věnuje právě fascinaci detektivkami a soudničkami. A nutno přiznat, že stejně jako v případě dalších myšlenek autora, i tato má svou platnost dodnes.

Explicitnější reakcí na kritiku soudního zpravodajství je fejeton významné osobnosti Lidových novin Arnošta Heinricha. Ten jsem namluvil pro Soudní síň a je k poslechu zde.

O popularitě a životaschopnosti soudniček v období první republiky svědčí i skutečnost, že jim byl věnován celý časopis. Jmenoval se Soudní síň a vycházel v letech 1924 – 1934. Prakticky tedy kopíruje onu zlatou éru žánru.

Zvolna vymírající soudničky

V průběhu protektorátu bylo řadě čelným autorů soudniček zakázáno publikovat, někteří zemřeli a rubrika Ze soudní síně z novin postupně mizela. Po únoru 1948 se navíc bylo třeba vypořádat s otázkou, jak vůbec k tomuto žánru ideologicky přistupovat. Výmluvný je v tomto ohledu text humoristy (a funkcionáře svazu spisovatelů, proslulého čistkami v literární sféře) Václava Laciny, který si můžete přečíst na přiloženém obrázku.

Soudničky se v tomto období přesunují z denního tisku do časopisů jako Dikobraz nebo Mladý svět a stávají se součástí takzvané komunální satiry. Také v době od 50. do 80. let přitom žánr láká nové autory. Soudničky píše Zdeněk Jirotka, Ilja Kučera, Oldřich Egem a především František Janura. Kreativně se soudničkami pracoval písničkář Ivo Jahelka, který je od osmdesátých let zhudebňuje. Jeho prostřednictvím se soudnička kombinuje s kramářskou písní, čímž se v podstatě uzavírá kruh.

Jahelka vystupuje dodnes, stejně tak ještě i sto let po knižních výborech soudniček F. K. Hejdy vychází knihy soudniček ze zlaté éry i autorů současných (typicky osob z právního prostředí). Ty jsou ale určeny pro velmi úzké publikum, o opravdových zločinech se dnes referuje zcela jinak než před sto lety. 

Označení soudničky za "Zvolna vymírající novinářský útvar", jak učinil v roce 1976 autor Slovníčku literárních pojmů tedy není od věci. Přesto soudničky nevymřely zcela. V posledních letech jejich ducha oživuje instituce, u které by to čekal málokdo: Městská policie Přerov. Její člen Miroslav Komínek na facebookový profil pravidelně zpracovává aktuální zásahy svých kolegů, jedná se tedy paradoxně o soudničky bez toho, co jim dalo název, bez soudů.